Tak jsme si říkali, že ten covid nebude nic, co bychom nezvládli, ale byli bychom rádi, kdybychom se mu dokázali vyhnout. Jenže Jindříšek dělá ve zdravotnictví, lidí se jim tam promele plnej komín a nějaké lockdowny se na tenhle sektor nevztahují. A tak, po roce omezení, přišlo to, co jednoho dne zákonitě přijít muselo – v sobotu večer varovný telefonát, že u nich v práci lehlo celé jedno oddělení, kde se Jindříšek každodenně nachomýtá, a měl by počítat s tím, že je velmi pravděpodobně nakaženej.
No, co bych se zdlouhavě vypisovala. Jak to slyšel, hned mu stoupla teplota, rozbolela jej hlava a ulehl. Kdepak, potřebujeme si jej hýčkat, je to náš ohrožený druh, tak jsem se do něj vesele trefovala vtipnými poznámkami o tom, jak jej zmohla dopolední vycházka. A taky ty nervy, že jo, ty dají jednomu zabrat. Jenže v pondělí testy ukázaly, že to zase až tak nervy nebyly, protože výsledek byl nadmíru pozitivní.
Ano, minulé pondělí jsme zahájili naši rodinnou dovolenou. Hezky v domečku, všichni spolu. A docela si to užíváme. Nebudu se tady vypisovat o nezajímavých detailech, hraní her, sledování filmů a společném spaní odseparovaných členů na matracích v obýváku. Ale jak Matyldovi stoupla teplota, vydali jsme se odhodlaně s klukama (ano, gramaticky správně je s kluky, bereme to na češtině, ale fakt to vypadá divně) na testy.
Výsledky přišly na druhý den. Jeden pozitivní, což jsme věděli, druhý slabě pozitivní, což bylo fajn, a já negativní, což bylo jasné, protože mne celý týden bolela hlava a v krku a byla jsem tak unavená, že to nemohlo být nic jiného, jenom lenost. No byla.
Jak tedy nedostat covid?
A tak jsem začala plánovat. O tom, jak ještě chvilku počkám a budu chytrá jak rádio. Kdepak, jak děláš tu jógu, ta pravidelná praxe, víš, to dýchání. To ti imunitu vytáhne na úplně jiný level, ani covid si na tebe nepřijde. Plánovala jsem, jak budu sdílet svoji „best practice“ jak předejít nákaze. Dechová cvičení, konvička, 15 kapiček tulasi tinktury dvakrát denně a prášek z nimby (neem) taky dvakrát na malou lžičku. Sice jsem s dávkováním hned po úspěšných testech přestala, ale ráda poradím, že jo. Jsem přece ten tíčr, radu ode mne uvítají přece všichni.
V neděli večer, jsme se rozhodli pro společný jógový dýchánek s klukama (ano, vím, s KLUKY). Vydrželo jim to přesně jeden pozdrav slunci. Já si chtěla udělat tři. Ale nějak se mi nechtělo přestat. Ono totiž, když jedete tu praxi, navíc uprostřed obýváku, tak všichni ví, že na vás do určité míry nemohou. Jako, mohou vás lechtat, mohou na vás mluvit, ale ví, že jim neuděláte kafíčko, ani nepodáte něco sladkýho. Takže pokud vydržíte nějaké to džambáro když děláte střechu, tak je to vlastně klidná chvilka pro tebe.
Slastná praxe
Po prvních osmi pozdravech jsem si řekla, že těch zbylých 100 už bude malina, a že si teda střihnu 108 pozdravů slunci. Z poličky jsem vzala papír a zapomenuté pero a začala to počítat. A jak značky na papíře přibývaly, tak ve mne zrálo rozhodnutí, že to opravdu dám, že to bude oslavná praxe. Kdepak, 108 pozdravů slunci jako vítězství jógy nad covidem. Úplně jsem se rozněžnila nad tou symbolikou.
Jako, když mi u čísla 80 Vojtíšek foukl výdech plný večeře do tváře, skoro jsem se poblinkala. Ale to už k šťastné rodině patří, že jo. Ale když mi u čísla 102 začal vykládat: „Mami, a představ si, že někde v Americe…,“ tak jsem ho utnula, že teď na mne opravdu mluvit nemůže.
Kluci se pomalu odplížili do sprchy, a já si užívala šavásánu. Než mne začali kousat mravenci (taky máte doma mravence od února až do doby, než začne být venku krásně?). A tak jsem poštípaná, ale šťastná, oslavila, že nemám covid.
Blažené dozvuky
Svaly mne začaly bolet někdy kolem druhé v noci. Probudila mne únava tak velká, že mi bránila spát. Cítila jsem tricepsy, cítila jsem hrudník. Ano, má praxe byla poslední dobou jemnější. Odvysílat ranní lekci zdravých zad už stálo trochu úsilí, kdepak, asi se přihlásil už i věk. Svalová horečka jak vyšitá. Bolest svalů na celém těle. Bodejť, je to komplexní cvičení, je vidět, že ta moje tělesná schránka potřebuje trošku rozhýbat. A odpoledne spánek nepřichází, jenom svalová bolest. A střídavé teplo a zima. Poprvé v životě mám skutečnou svalovou horečku. Vzdáleně to připomíná stav po Spartanu beast, ale nikdy to nebylo tak hrozné. Jindra se mi směje. Prý, to mi chceš říct, že je ti tak blbě po té hoďce, co si tady cvičila, jo? Vždyť to děláš každý den.
No, vítězství nad covidem jsem si hezky oslavila. A oslavila jsem jej včas, protože dnes už bych to nedala. Dnes byly moje testy covid pozitivní a já už nejsem černou ovcí rodiny. Sice mne šíleně bolí hlava, a svaly, a celá Lenka, ale už jsem naše 😉
