Sobota 19.02.
Probudím se. Stejně jako včera. Mne ale neoblafneš, pocite jeden, beztak je ještě noc a já mám hlad. Vezmu si ze zásoby u postele obří jablko. Kde se ta zásoba vzala? V ten „den půstu“, vzpomínáte, mi zbyla kapsička. Dneska jablko. Každý dne mi zbyde jeden chod. Nevím, jestli si to nechávám na horší časy, nebo se úmyslně bráním pocitu úplné sytosti, ale ten jeden chod si odkládám. Teď mi přijde vhod. Jak jablko schroupu, lehnu si na polštář, zabořím hlavu do plyšáčka a spokojeně usnu.
Probudím se. Z lesa se ozývá zvuk motorových pil. Jo, bezva, je ráno. Nemá smysl se pouštět do cvičení, dneska jídlo donese Mirek, takže to bude brzy. Ještě jednou si v hlavě srovnám, že pobyt neprodlužuji, že zítra jedu domů. Zůstat do pondělí by bylo zajímavé, ale domů se těším a výdaje navíc teď taky nejsou nejlepší nápad.
Rychle se převleču. Ať si někdo nemyslí, že se tady celé dny válím v pyžamu. Pravdou je, že od prvního dne tady mám rituály, které pečlivě dodržuji. Každý večer se převleču do pyžama, oblečení pečlivě poskládám, špinavé kalhotky dám na opačnou stranu kufru, než jsou čisté. Každé ráno se pak opět převlíkám z pyžama. I pyžamo skládám. Ano, skládám, ne žmoulám, ale hezky ukládám pod polštář. Ustýlám si postel. Při každém převlíkání se sprchuji – ráno i večer. Ano, i po každém kakání si vlezu do sprchy. Hezky po indicku 😀
Za chvilku přijde Mirek. Nese mi jídlo a ptá se: „Tak zůstáváte do úterý, nebo do pondělí, jak je domluveno?“
Jsem v šoku. Mele se mi to v hlavě, jak domluveno? Vždyť domluvená byla neděle!? Zmůžu se jenom na: „Já to mám do pondělí?“ „Jasně,“ odpovídá mi. „Poslední den máte neděli, manžel si pro vás má přijet ráno v pondělí.“ Aha. Tak on celou dobu myslel pondělí, a my neděli. Takže zítra nejedu domů. Tahle zkouška bude těžší, opravdová. „Možná byste měl zavolat manželovi, on si myslí, že má přijet zítra.“ „Ne, určitě si to nemyslí, vždyť jsme se tak domlouvali. Máte všechno?“
„Ano,“ odpovídám, ještě trochu v šoku.
„Tak já přijdu zase zítra ráno, nashle,“ a je pryč. Sedím na posteli jako opařená. Takže zítra nejedu domů. Beztak sem zítra Jindříšek přijede, myslím, že po jednadvaceti společných letech jsme instrukce o mém odvozu pochopili stejně. Přemýšlím nad tím, jak bude naštvaný, když sem zítra přijede a Mirek jej otočí zpátky. Navíc si v pondělí bude muset domluvit v práci volno, aby mne vyzvedl. Dneska odjíždí Vojtíšek na lyžák a já ho neuvidím. Celá rodina bude muset překopat plány, a já jim to nemůžu vysvětlit. Prakticky by vlastně stačilo vytáhnout mobil, co mám v kufru, zapnout jej a vyřešit to, ale to by celý ten zážitek ze tmy zkazilo. Rozhodnu se, že se nebudu trápit tím, co je venku a nemůžu ovlivnit. A pak přijdou další myšlenky. Myšlenky na příjezd sem. Jindříšek říká: „Já jsem vlastně poslal peníze nějakému chlapovi, kterého vůbec neznám a teď tě k němu vezu. Někam do lesa do maringotky. To je docela děsivé.“ Oba jsme se smáli. Ale co když je tohle jedna velká past. Co když třeba Jindříška zavraždili už na odchodu a mne ven nepustí. Co když klíček, který visí u dveří, do nich vůbec nepasuje. Co je ten Mirek vlastně zač? Co když jsem tady jako ty děti v perníkové chaloupce? Co když Jindříšek vůbec nepřijel domů? My všem řekli, že budeme ve tmě, ale nikomu jsme neřekli kde. Proč mne tohle nenapadlo, než jsem sem šla?
Pak si vzpomenu, že jsem webové stránky nadiktovala mojí mamce, ta je zná. Takže pokud by Jindříšek nepřišel domů, Vojta by někoho zalarmoval a existuje jeden člověk, který ví, kde jsem. Takže se zase uklidním a dám si ranní cvíčo. Lehké flow, pluji si pomalu z pozice do pozice, a to, co začíná, jako líná sestava končí krásnou záclonovou akrobacií. Praxe je tady pomalá, důkladná, mazlím se s každým dechem, dotahuji jej na maximum, hrudník mám prostorný jako málokdy. Stres z rána je pryč. Vystřídal jej hlad.
Prozkoumám krabičky s jídlem. Neuvěřitelné, ale dneska je všechno neskutečně dobré. Kaše s rozinkami, i čerstvými hrozny, bramborové noky se špenátem, rajčatové smoothie, jablko a tyčinka. Tetelím se blahem. Dneska se poměju.
Po snídani chci meditovat, ale plné bříško nedovolí. Odzpívám si tedy pár manter, hezky 108krát. Po včerejšku je to malina. Jde to lehce, vnímám svůj hlas, vnímám, jak se s každou hláskou mění vibrace těla.
Mění se i moje meditace. Jsou dlouhé. Jsou jiné, než kdykoli předtím. První byla překvapivá. Zatímco meditace ve světle jsou spíš jenom takové to vtažení smyslů a koncentrace na dech, tady tenhle krok úplně odpadá. Usadím se, zaměřím se na světlo, které mi neustále svítí mezi obočím, a okamžitě cítím stoupání. Cítím, jak celá moje energie, celé moje já pomalu stoupá někam vzhůru. Zároveň těžknou nohy a to je vlastně jediná brzda, která mne drží neustále v těle. S vědomím napůl ven sleduji, co se děje před mýma očima. Vidím písek, vidím moře. Letím nad hranicí moře, pozoruji krajinu pod sebou. Cítím, že jsem bílý sokol, i když vůbec netuším, jestli něco jako bílý sokol existuje a uvědomuji si, že je to šílená blbost. Letím donekonečna a dlouho. Cítím nohy, vědomí chce ještě výš, nohy bolí. Hlava ustřeluje někam úplně mimo tento svět a já netuším, jestli se do něj chci vracet. Celou myslí se soustředím, abych z té lehkosti nevypadla, a zároveň je tak těžké a vyčerpávající v té lehkosti zůstat. Plynou hodiny, vím to, protože se mezitím zapnula a vypnula rekuperace, která se spíná snad ve dvouhodinových intervalech. Pozoruji obrazce, cestuji si, jsem v maringotce na posteli a zároveň v jiných světech. Jsem všude. DOST. Už z toho musím ven! Přikážu si, svalím se a hned usnu.
Po zbytek dne střídavě jím, zpívám a medituji. Až utichnou motorové pily, můžu se pomalu pustit do večerního cvičení a dalších rituálů. Zítra mne čeká další den ve tmě.
