A jsem tady. U vchodu do tělocvičny přemýšlím, jak z tohoto udělat útulné místo, kde se budeme všichni dobře cítit a rádi se sem budeme vracet. No, v navrhování interiérů moc zdatná nejsem. A tady není místo ani na šatnu…
Takže klid. Hluboký nádech, výdech, nádech, přemýšlej. Kdes v Indii viděla šatnu? Kdys na venkovní józe potřebovala šatnu? Dobře, ale bude zima! Na to nemysli, to vyřešíš. Teď ale ne, zbytečně se tím budeš zatěžovat. Řeš jenom to, co můžeš. Jak to říkal Sunil na hodinách filozofie?
Měl jsem studentku, takovou paní, která už měla všechno. Krásný dům, spoustu krásných věci, rodinu, a přesto nebyla šťastná. Když jsme si o tom povídali, říkal jsem jí, že to může být tím, že je moc zahlcená věcma. Ale ona se nechtěla ničeho vzdát. Její věci byly moc drahé a cenné.
O nějaký čas jsem ji znovu potkal. Přišla ke mne, obejmula mne a začala mi děkovat. Prý se k tomu odhodlala a všechno vyhodila nebo rozdala. Něco s bolestí, něco se zavřenýma očima. Ale v okamžiku, kdy se zbavila všech drahých a nepotřebných věcí, přisla úleva a radost ze života. A to je aparigraha. Když nebudete hromadit věci, bude vám líp. Zkuste se jich zbavit. Zkuste nepřijímat dary…
„Budeš tady chtít něco nechat?“ – vytrhnul mne Jindra z přemýšlení.
„Ne, ani ne.“
A najednou to bylo jasné: když to vyklidíme, cesta se ukáže sama.
Přiznávám, že jsme se nezbavili úplně všeho. Ale potěšilo mne, když za mnou Jindra přišel a říká: „Ještě jsem nemusel na skládku. Vždycky si to nachystám do průjezdu k výtahu a než se dostanu k odvozu, někdo si to vezme. Představ si, že i ty černé skříňky. I ten kontyš na dokumenty. Prostě všechno se někde využije. Vlastně dělám karmajógu.“
Tak bezva!
