Mám vyklizeno. Plná náruč vzduchu. A funguje to! Vize studia se najednou ukázala úplně jasně. I to, jak vyřešit šatnu. A jak recepci. Tak jsem snad poprvé ve svém životě poznala, jak moc je důležité si uklidit. Což mne přivádí na myšlenku, že kdyby tak šla uklidit i hlava, bylo by nám všem krásně.
Ano, vím, je na to meditace. Ale kdo z nás si s její pomocí opravdu dokáže uklidit v hlavě? Vždycky a napořád. Já teda ne a vlastně ani nevím, jestli chci. I když musím uznat, že umění meditovat opravdu pomáhá.
Na jaře jsem se přihlásila na Spartan Race. Jako správný člověk věnující se józe bych neměla. Protože celý ten závod je o dokazování si vlastního ega. Takže dovidenia joga. Jenže sny se mají plnit a já chtěla být akční hrdinkou, tak jsem šla (a půjdu zase). Bylo to krásné a náročné zároveň a já u toho použila jógu. Samotnou mne to překvapilo. V momentě, kdy jsem zpomalila, protože jsem si myslela, že bych si potřebovala trochu odpočinout, mi něco v hlavě našeptalo: „Zkus tu únavu jenom pozorovat. Je to jenom pocit. Pohrej si s ní. Pozoruj, co dělá tvoje tělo. Jdi dál bez zpomalení.“ Tak jsem běžela. Pozorovala jsem ty pocity, ale nenechala se ovlivnit. A světe div se, ono to fungovalo. Nebyl ani problém se vnořit do ledové Desné. Během poslední třetiny závodu jsem si místo toho, abych funěla z posledních sil, přemítala o tom, jak je jóga vlastně fajn a jak se dokáže vynořit a pomoct tam, kde by to člověk vůbec nečekal. A všechno do sebe krásně zapadne a dá smysl. Proto na meditace nedám dopustit.
Je krásné ovládnout svou mysl. Zorientovat se a nenechat se přemoct emocema. Být nad věcí. Jako rozvážný a klidný guru. Shanti. Jenže pak přijdou jiné chvíle…Na učení jógy potřebuji papír. Dalo dost práce dát dohromady všechny podklady, aby mohl být můj indický učitelský diplom schválen. Jeho zadní stranu zdobí asi 9 razítek a podpisů různých indických úředníků, několik kolků a krásná apostila. I když jsem věděla, že všechny podklady jsou v pořádku, nevyhla jsem se během čekání na uznání odborné kvalifikace pochybnostem. Určitě to schválí? Co když ne? Co když se vyskytne nějaká překážka? Budou tak vstřícní jako většina úředníků, které jsem na své cestě potkala nebo budou jako ta paní, která mi na můj dotaz na proces schválení řekla: „Pokud chcete schválit indický certifikát, zajeďte si do Indie! Nashledanou.“ Co pak? Český certifikát si už do plánovaného otevření studia udělat nestihnu. A jednoho rána došel dopis. Jeho otevření jsem opravdu protahovala. Věřila jsem ve výsledek,?ale bála se zklamání. Seděla jsem v autě, a když jsem rozlepovala obálku, třásly se mi ruce (ony se mi stejně třesou, ale chci znázornit dramatičnost situace). Na krásném hlavičkovém papíře byla spousta textu, ale hlavně ta nejkrásnější věta: „Podle paragrafu 24 něco tečka tečka atakdále UZNÁVÁ„.
A já najednou brečela štěstím a smála se. Na parkovišti před poštou. V autě. Pak mne ale napadlo, že když už teda dělám tu jógu, měla bych své emoce pozorovat. Tak jsem pozorovala. Najednou byl všude klid. Smích i slzy ustaly a já vnímala tu holku, která je zase o krůček dál v cestě za svým snem. Fajn. To bychom měli. Pozoruj radost. Pozoruj emoce. Jako dobrý. Ale teď zase lidsky. Toto je totiž docela nuda. Nechci svoje emoce pozorovat. Chci je prožít. Každou buňkou svého těla. Chci se radovat, plakat, milovat, vychutnávat. Jsem labužník a požitkář a nehodlám to měnit. Meditace je fajn. Je uklidňující, osvobozující. Pomáhá mi ovládnout se ve všech směrech. Ale budu toho využívat jenom tak, jak se mi to hodí. Osvícení je v nedohlednu. A to je dobře. Protože v tomhle životě k němu rozhodně dojít nehodlám.
